Tomáš vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa). Stejně tak je možné obhájit rozumem existenci Boha. Tomáš formuloval celkem pět následujících důkazů, přičemž se inspiroval Aristotelovou metodikou, a také učením Augustinovým:
Přestože Tomášovo učení bylo zprvu římskokatolickou církví i pařížskou univerzitou odmítáno, tomistická filosofická škola, kterou Tomáš založil, se stala půlstoletí po Tomášově smrti na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filosofie. Souběžně ovšem existovaly i směry další. Pokračování tomistické školy, novotomistická filosofie, byla roku 1879 papežskou encyklikou Aeterni Patris označena za oficiální filosofii církve.[2] Novotomismus zaujímá významné postavení i v současné filosofii.
Zdrojem jeho sociálně-politické nauky byla Bible, Augustinus a Aristoteles.
Na základě Aristotela hájil feudální zřízení. Podle něj je svět založen na hierarchii forem, v čele této hierarchie stojí Bůh. Na hierarchickém principu je organizována společnost – sféra práva. Nejvýše je božské právo, nadřazené pozitivnímu právu a světským zákonům.
Na rozdíl od sv. Augustina nepovažoval stát za zlo a následek prvotního hříchu. Výrazem suverenity státu jsou jeho vlastní zákony.
Sv. Tomáš obhajoval monarchii jako formu státu.